Na ramenou nesu si

Na ramenou nesu si,
nesplněné sny a touhy,
smutek umět léčit pláčem
a na okamžik pouhý,
být třeba v kůži Adama,
když lehl prvně vedle Evy,
a umět ohnout doprava,
co je od přírody levý,

Na ramenou nesu si,
promarněné dny a noce,
šanci změnit osud písně,
vynecháním slova v sloce,
ve které popřu svoji vinu,
když už život chodí,
tak že srdce řídí ruku,
která kámen hodí.

Na ramenou nesu si,
co jsem sám před sebou schoval,
strach zakletý do havrana,
který dětské oči kloval,
všechny vlastní kladné skutky,
ty vlastní víc než kladné,
a kusy ledu které zbyly,
když srdce bylo chladné.

Na ramenou nesu si,
všechny svoje dávný lásky,
tvrdé, měkké, obojetné,
souhlásky a samohlásky,
poskládané do slov do vět,
kterým snadno věřit bylo,
a místo těla těšit duši,
nebo to co mi z ní zbylo.