O Karlovi

Váhu má muší,
a tak jak se sluší,
trápí ho pocity vin.
Když Prahou kráčí,
lidi se mračí,
je cítit jak bojový plyn.

Má přes uši vlasy,
a slýchává hlasy,
vyslanců nebeských sfér.
Bůh se svým synem,
je v krabici s vínem,
lepkavým jak horký tér.

Na Smíchov dneska se blíží,
tam lidí vždy pestrý je dav,
sám Anděl pozorně shlíží,
na zástupy sehnutých hlav,
na zástupy sehnutých hlav.

Život ho bolí,
dvě vysoké školy,
nemusí znamenat nic.
Když vajgly sbírá,
tělo se vzpírá,
trápí ho rozedma plic.

Udělal chybu,
když uvěřil slibům,
i vlastní syn může být lhář.
Dva zuby času,
mu ukradly krásu,
a proťaly zarostlou tvář.


Prochází po Zlatém kříži,
tam lidí vždy pestrý je dav,
sám Jungmann pozorně shlíží,
na zástupy sehnutých hlav,
na zástupy sehnutých hlav.

Zlehka se klaní,
když v černé dlani,
zacinká studený kov.
Málokdo tuší,
jak zahřeje duši,
úsměv a pár milých slov.

Pívo a párek,
je vítaný dárek,
co vyvolá chatrný smích.
Prej bližní je k pláči,
jen když si vláčí,
za krkem smrtelný hřích,
pýchu – ten smrtelný hřích

Zvolna se k nádraží blíží,
tam lidí vždy pestrý je dav,
sám Wilson pozorně shlíží,
na zástupy sehnutých hlav,
na zástupy sehnutých hlav.